Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vrah František Ondraš

31. 10. 2009

Strážmistr Jaroslav Svoboda

Třicátník, na četnickou stanici ve Velehradě nastoupil teprve před dvěma měsíci. Ondraše nezná, a když ho před týdnem náhodně potkal na hlídce, nechal ho jít bez povšimnutí.

Vrchní strážmistr Ondřej Sitek

Asi čtyřicetiletý zkušený velitel četnické stanice ve Velehradě. Svědomitý, přísný, rázného vystupování. V rajonu má pořádek, jenom kdyby nebylo toho Ondraše. V posledním roce snad neuplyne ani den, aby na jeho stanici nebo u sousedů - ve Starém Městě a v Buchlovicích - někdo neohlásil alespoň drobnou krádež. Všechno se to připisuje Ondrašovi a asi to bude pravda. Vždyť po tomhle lumpovi pátrají četnické stanice po celé Moravě. Pan okresní z Hradiště nařídil, aby Ondraše chytili stůj co stůj, od 1. února (1933) po něm nepřetržitě pátrají četníci z celého okresu.

František Ondraš

Asi pětadvacetiletý syn zemědělské dělnice, nebo jak se tehdy říkalo, podruhyně. Narodil se ve Zlechově u Uherského Hradiště, z dětských plenek vyrostl u příbuzných v sousedních Tupesích, kde později tu a tam vypomáhal u rolníků. Ale po propuštění z vojny v Lipníku nad Bečvou už bůhvíproč nehledal zaměstnání ani bydliště. Několik let se živí tím, co kde ukradne. Asi ani neví o tom, že má podobné jméno s legendárním zbojníkem, rozdíl je jen v čárce nad a. Možná je v tom nějaký symbol: o Ondrašovi se rozhodně nedá říci, že by bohatým bral a chudým dával. Spíš bere všem, častěji těm chudým a nejchudším. A proto nemá na rozdávání, co sebere, stačí skromně projíst a propít. Jen málokdy mu něco zbyde, aby mohl pohostit kamarády. Obvykle čtyři kumpány z Tupes.Ve svém zlodějském řemesle nemá Ondraš stálé působiště. Pohybuje se - celé roky a samozřejmě pěšky - po velké části jižní Moravy, nejčastěji na Břeclavsku, Brněnsku, v okolí Hustopečí. Krade všechno, na co kde přijde. Jídlo, pití, svršky, někdy musí vystačit s ovocem nebo se zeleninou ze zahrady. Ale stále se vrací do okolí svého rodiště, kde má několik lesních úkrytů. Poslední zimu svého života přečká převážně v hlídačově boudě u neobydlené vilky Hubertky v lese Dřínová mezi osadou Salaš a Velehradem.

Četníci později najdou v boudě nápis: MAJETEK FRANTIŠKA ONDRAŠE. Majetek tedy sepíší: Dvě láhve od ovocného vína, jedna láhev ještě neotevřená. Hrnec se zbytky vína, krabička krému na boty a kartáč. Krabička od pistolových nábojů. Na hřebíku potrhaný plášť. V troubě sporáku 13 pečených studených bramborů. Pod sporákem na hliněné podlaze pár sandálů ze surové kůže. Na prkenné pryčně dva podhlavníky z pytloviny naplněné slámou, špinavé prostěradlo a prázdný batoh. Pod pryčnou hromada planých kaštanů. Víc toho Ondraš - s krátkým a - na své životní pouti nenahospodařil.

Na rozdíl od hrdinů romantických loupežnických příběhů má Ondrašova osobnost dvě zvláštnosti, viděno alespoň očima četnických záznamů: jednak nikdy nepoužívá násilí, jednak se v jeho životě neobjevuje žádná žena.

Všechno nasvědčuje tomu, že se Ondraš ukrývá někde Sitkovi přímo pod nosem, podle všeho právě v jeho obvodu. Viděla ho tady spousta lidí a řekli to samozřejmě četníkům. Ale Sitek ne a ne na něj přijít. Taková ostuda! Nemluvě o tom, že Ondraš má u Sitka ještě větší vroubek. Na podzim loňského roku na něj narazil na obchůzce, zatkl ho, ale když ho - bohužel bez pout - eskortoval do Hradiště k soudu, Ondraš využil jediného okamžiku jeho nepozornosti a zmizel v lese. Ta ostuda!

Sitek tedy dobře ví, že je Ondraš bystrý a hbitý. Také se mu doneslo, že je Ondraš nyní ozbrojen. Kdoví, co v jeho životě způsobilo takový zlom. V posledních dnech několika lidem ukazoval revolver a pistoli, obě zbraně nabité.

"Živého mne nedostanou," nechal se Ondraš slyšet i na veřejnosti. "Odstřelím každého, kdo se mi postaví do cesty. I velehradské četníky, hned jak je potkám! Nábojů mám dost."

"Ať je Ondraš ozbrojen jak chce, já se ho nebojím," reagoval vrchní strážmistr.

 Na vilu Hubertku čas od času dohlížel hajný Bedřich Řezníček z Buchlovic. Ráno 6. března si všiml, prý poprvé, že někdo přebývá v hlídačově boudě na zahradě, a odpoledne to oznámil na velehradské četnické stanici.

"Tak si konečně dojdeme pro Ondraše," obrátí se vrchní strážmistr Sitek ke svému podřízenému Svobodovi. "Píšu nám oběma noční obchůzku. Jděte se trochu prospat, přesně ve třiadvacet vyrážíme."

Venku byla zima, sníh už sice roztál, avšak v členitém terénu to klouzalo. Oba četníci, v dlouhých pláštích a přílbách, s bodáky na karabinách a se šavlemi po boku, přibrali k výstroji rukavice a vycházkové hole. K Ondrašově skrýši ale zamířili oklikou, zřejmě ho chtěli překvapit až k ránu. Podle služebních knížek prošli Rákoš a les Dřínovou, aby už ve dvě hodiny v noci zase bušili na dveře velehradského obecního strážníka. S ním a s obecním hlídačem rokovali dvě hodiny. (Chtělo by se říci, že asi neseděli nasucho, avšak nekřivděme těm, kdo se nemohou bránit.) Byly čtyři hodiny, když se četníci zvedli k odchodu.

"Jdeme na Hubertku," oznámil Sitek spolubesedníkům.

"Tam je přece Ondraš," vyhrkne strážník Plášek, "a bude střílet! Snad abysme šli s vámi."

"Takže vy o něm také víte? To si ráno vyřídíme! Ale teď zůstaňte doma."

Cestou potkali ještě velehradského ponocného, ale i jeho doprovod odmítli. K hlídačské boudě u Hubertky dorazili Sitek se Svobodou kolem páté hodiny, za prvních náznaků svítání. Několik okamžiků naslouchali u dveří, neslyšeli vůbec nic. Ale venkovní komín byl teplý! Četníci odložili hole a sundali karabiny s ramene, Sitek ji vzal do levé ruky a do pravé si připravil baterku Telko, která tehdy patřila k četnické výbavě. Aniž by se se Svobodou domluvil, potichounku otevřel dveře a opatrně vkročil dovnitř.

"Jménem zákona - ruce vzhůru!" poručil Sitek hromovým hlasem, když ve světle baterky spatřil oblečenou a obutou postavu spící na pryčně. Bůh suď, jak to měl Ondraš provést, ale stejně ho to ani nenapadlo. Zvedl revolver, který měl připravený vedle sebe nebo snad v ruce. (Byl to plně nabitý osmiranový Rast & Gasser mod. 1898 ráže 8 mm; zmiňovanou samonabíjecí pistoli už neměl.) I kdyby na to vrchní strážmistr dokázal reagovat, s dlouhou puškou v levé ruce a v místnosti 2 x 3 metry by to měl těžké. Jenže Sitek stejně nestačil ani pustit baterku. Ondraš ještě na pryčně bez váhání vystřelil a zasáhl jej zdola do žaludku. Na tu vzdálenost, vlastně na dosah, nemohl minout. Sitek se zhroutil a jeho tělo zůstalo zaklíněné vkleče mezi pryčnou a sporákem. Ondraš vyskočil a v rychlém sledu jej ještě třikrát zasáhl du hrudníku. Prakticky každá rána byla smrtelná.

"Ježíš Maria, střílejte, již je po mně!" byla poslední slova vrchního strážmistra Sitka určená strážmistru Svobodovi. (Tak to alespoň Ondraš tlumočil kumpánům.)

Svoboda stojící před boudou měl pušku připravenou. Bleskurychle odjistil a vřítil se do temných dveří. Na prahu stačil jen jednou vystřelit do míst, kde tušil postavu. Jenže minul a na nic dalšího už mu nezbyl čas. Ondraš mu přiložil revolver ze strany ke krku, stiskl spoušť - a pak ještě dvakrát. To už bylo zbytečné, Svoboda byl mrtev hned po prvním zásahu a jeho tělo vypadlo ze dveří před boudu.

Celá událost netrvala déle než několik sekund. Je zajímavé, že Ondraš při tom pravděpodobně stačil počítat výstřely, protože si nechal v revolveru jeden náboj. To mu ale bylo málo, takže vzal ještě Sitkovu karabinu s bodákem a pět nábojů. Jinak měl naspěch. Nezdržoval se prohledáváním mrtvých těl (přišel by si na pěkných pár stovek), ještě na zahradě odhodil bodák a jako duch se ztratil v ranním šeru.

Ranní události u chaty Hubertky napřed nevzbudily v okolí žádnou pozornost. Žena ze Salaše pracující ráno na dvorku sice slyšela asi v pět hodin jeden výstřel, zřejmě Svobodův, přičítala ho však nějakému lovci. Teprve v půl deváté přišel k Hubertce hajný Řezníček. Když spatřil před boudou mrtvého četníka, utíkal do lesovny u Velehradu, aby zatelefonoval na velitelství v Uherském Hradišti. (Ondraš se zmínil kumpánům, že po střelbě zahlédl u Hubertky jakousi postavu, snad hajného s puškou. Řezníček byl kvůli tomu později vyslýchán, ale nepodařilo se prokázat, že by byl účastníkem nebo přímým svědkem události. Podobně byla vyloučena účast Jana Geršpitzera, o níž se také uvažovalo.)

Ještě dopoledne 7. března začalo ohledání místa činu a současně se rozběhla rozsáhlá pátrací akce, kterou řídil okresní velitel z Uherského Hradiště. Od samého počátku se předpokládalo, že hledaným vrahem je František Ondraš. Rychle se podařilo soustředit tři desítky četníků nejen z místních stanic, ale i z Brna a z Olomouce. Ti s pomocí tří služebních psů uzavřeli okruh o poloměru 8 kilometrů od místa činu. Do večera se počet četníků zvětšil na 70, okruh rozšířili na 16 kilometrů a začalo intenzivní propátrávání vsí a lesnatého terénu. Vcelku byl důvod se domnívat, že by se Ondraš ještě mohl zdržovat v okolí, protože ho po celý den nikdo nezahlédl. Pátrání však bylo bezvýsledné, stejně jako v následujících dnech, 8., 9. a 10. března. Nezbylo než konstatovat, že Ondraš z pasti unikl.

Četnickou karabinu, kterou Ondraš odhodil, našel rolník z Břestku v lese u svaté Barbory nedaleko Buchlovic, asi pět kilometrů od místa činu. To naznačovalo směr Ondrašova útěku na západ. Po rozhlasovém pátrání se také přihlásili lidé, kteří prý Ondraše potkali v Brně. Jenže další ho zase viděli v Břeclavi (kde měl skutečně bratra a sestru), v Moravské Ostravě nebo na Slovensku. V sobotu 11. března byla zatčena čtveřice Ondrašových příležitostných kompliců z Tupes, téhož dne byla provedena "generální razzie v zemi Moravskoslezské" a v přilehlé části západního Slovenska. Marně. Ondraš jako by se propadl do země. (Později bylo zjištěno, že v těchto dnech putoval, pěšky a převážně v noci, okolo Buchlovského hradu, po okraji lesa k Bohuslavicím a Ždánickým lesem do Uhřic. Vzdušnou čarou 70 kilometrů.)

V neděli 13. března asi v sedm hodin večer se Ondraš objevil v Uhřicích na dvorku u Geršpitzerů. S Janem a později ještě s Františkem a Ladislavem seděli dlouho do noci v kuchyni a Ondraš musel několikrát vyprávět, jak zastřelil dva četníky z Velehradu. Bratři posílení kořalkou se jeho hrůzostrašného příběhu nemohli nabažit. Napájeli vypravěče, poplácávali ho po zádech, snad měli pocit, že i na nich tak ulpí něco z jeho zbojnické slávy. Stále a stále musel Ondraš ukazovat vražedný revolver s jediným nábojem ve válci a nabitou loveckou dvojku brokovnici, kterou ukradl kdesi na cestě. Bylo už skoro ráno, když si šel lehnout na půdu na seno.

Druhého dne Ondraš ještě spal, když se Geršpitzerovi opět sešli u oběda v kuchyni. Zdá se, že noční nadšení pro hrdinného zbojníka už je všechny přešlo.

"Co se kamarádíš s takovým lumpem! Když ho u nás chytí, odneseme si to všichni. Stejně nepotřebujeme, aby si nás četníci všímali. Tady zůstat nemůže." Tyto věty adresované Janovi prý vyřkl Ladislav. Ale mohla to být také stará Geršpitzerová, která prý vyslechla část nočního rozhovoru. (U výslechu se nedohodli, kdo to byl, ale matka Geršpitzerová nebyla odsouzena.)

"Říkal jsem mu, že to neměl dělat," chabě se bránil Jan.

"Víš houby, co jsi včera říkal, ale to je teď jedno. Večer ho vezmeš a někam ho odvedeš. Zbavíš se ho nebo ho někde schováš."

"Kde?"

"Kde chceš. Přišel sem přece za tebou."

"To není pravda, taky za Frantou," dovolával se Jan mlčícího bratra.

"Tak s ním jděte oba a zařiďte to, jak budete umět!"

Když se Ondraš probudil, Jan s Františkem ho přesvědčili, že v jejich domku v Uhřicích není v bezpečí. Cítil to také, a tak se nechal celkem lehce umluvit, aby se v noci přesunul do "stoprocentně spolehlivé" skrýše, kterou mu prý Geršpitzerové našli u známého v Kloboukách.

Trojice se vypravila na cestu až večer za tmy, kolem sedmé hodiny. Bylo určitě po půlnocí, když se octli na železniční trati mezi Terezínem a Krumvířem, asi 20 kilometrů od Uhřic. Došli k jakési boudě, když Ondraš prohlásil, že si musí odskočit, protože ho bolí břicho.

"Na, podrž to," podal Janovi brokovnici, kterou dosud nesl pod kabátem.

Když se po chvíli vrátil, vydali se na další cestu podle trati: vpředu František Geršpitzer, pak Ondraš a dva kroky za ním Jan Geršpitzer s puškou, na niž si Ondraš nevzpomněl. Najednou se ozval výstřel a František Ondraš padl k zemi s obrovskou ranou na temeni. (Jan Geršpitzer pak dlouho tvrdil, že rána vyšla náhodou, a jeho bratr popíral, že by u toho byl. Oba však byli usvědčeni z vraždy.) Ondrašovo tělo prohledali, ale našli jenom revolver. Mrtvolu odtáhli z pěšiny do lesa, obě zbraně ukryli opodál.

Tělo Františka Ondraše se našlo 16. března 1933, o tři dny později byli zatčeni bratři Geršpitzerové. Asi nemusíme zdůrazňovat, že šlo o mimořádně tragický případ, především pro oba četníky a jejich pozůstalé.

Převzato a upraveno z webu www.mvcr.cz autor Přemysl Liška 

* * *

* * *

* * *
 

Náhledy fotografií ze složky Kolegové z jiných stanic

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA